Jana T.

Už při prvním namočení štětce do barvy se zvědavost změnila v milé očekávání…a pak už jsem se jen nechala unášet. Představa, že budu „něco kreslit“, se úplně rozplynula.
Najednou tu bylo volné plynutí, zastavení a hlubší prožitek.
Bylo jedno, co je správně.
Barva se rozpíjela, hlas mě vedl, ale nenaléhal – a já jen sledovala, co se děje na papíře i ve mně.
Přišel klid. Tichá radost.
A uvědomění, že vlastně medituji… a že mě to opravdu baví.
Na tomhle rituálu je krásné, že nemusíš nic umět.
Stačí si udělat chvíli pro sebe
a dovolit si zpomalit.

Jaroslava K. 

Jednou jsem malovala po klidném dni a automaticky jsem volila jemné, pastelové barvy.
Jindy jsem si sedla k malování po dni plném neúspěchů a ani se mi nechtělo začínat.
Ale nakonec jsem se nechala vést… a když jsem skončila, cítila jsem klid a úlevu.
Když jsem si pak zpětně prohlížela své obrazy, došlo mi, že barvy přesně odrážely mou náladu.
To, co jsem nedokázala pojmenovat, se přirozeně objevilo na papíře. Tenhle rituál mi ukázal, jak skrze barvu vnímat sama sebe – a jemně se vracet zpátky do rovnováhy.